Labyrint života - Kapitola 2+3

19. srpna 2006 v 15:05 | Šmudlinka |  Labyrint života - HET
Tak, tady je druhá a třetí kapitolka dohromady.... samy o sobě bylydocela krátké.. takže je to tu :)

2. Kapitola
"Ticho!" Celá třída utichla. "Kdo mi zopakuje poslední látku, kterou jste brali." Nikdo se dobrovolně nehlásil, až po chvíli zvedla ruku mladá dívka s dlouhými černými vlasy.
" Teorie přeměňování dřeva na kovy."
"Dobrá, to se mi zdá dost složité pro druhý ročník. Možná si nejdříve něco zopakujeme. Kdo mi řekne na co se musí myslet, když přeměňujete šálek na květinu?"
Zvedlo se pár nejistých rukou.
"Na nic se nesmí myslet, pouze se musí hůlkou udělat takovej pohyb." a student naznačil pohyb vztyčeným prstem."
"Jak se jmenuješ?"
"Damien Mercer, paní profesorko."
"Tak Damiene, velmi správně, Dávám Havraspáru deset bodů." Zbytek hodiny probíhal celkem v poklidu, Hermiona se stále na něco ptala, a studenti se jí snažili co nejlépe odpovídat.
Každá kolej která ji měla na hodinu přeměňování si přišla na pěknou řádku bodů. Tak to šlo několik týdnů, Koleje se ji velmi oblíbily a to i Zmijozel. Jediný kdo byl proti ní stále více zatvrzelý byl sám ředitel. Nesnažila se mu to nějak vymlouvat, nechodila mu na oči, nepletla se mu pod nohy, ale nevyhnula se namátkovým kontrolám jejích hodin. Vždy naprosto nečekaně vstal z nějaké lavice, klidně v půlce hodiny, jako by jí chtěl dát najevo, že má navrch, že je něco víc. Vždy si našel důvod ji pokárat, ať to byla špatná kniha několika žáků, nebo něčí špatná odpověď, vždy za to mohla ona. Vydržela to pár týdnů, ale už ji to přestávalo bavit. Jeden večer, když znovu myslela na uplynulý den někdo zaklepal na dveře. Vstala z křesla a otevřela dveře.
"Ahoj Mio, jak to že učíme na stejné škole, ale skoro se nevidíme?!"
"Ginny, je mi to líto, však víš začátky byly těžké, a teď co mi Snape dělá dusno je to ještě namáhavější."
"To ti opravdu dělá takové naschvály? Byl to blázen, když nás učil, ale teď, myslela jsem že se změnil."
"Jo to já taky… Dáš si čaj?"
"Ráda, díky." Obě se usadily na pohovku, která stála naproti křeslu. Hermiona mávla hůlkou a před nimi se objevily dva šálky, ze kterých stoupala pára. Ginny si vzala jeden z šálků a pomalu začala usrkávat horký lahodný nápoj. Hermiona se lehce napila. Jakmile polkla bylinný čaj, po těle se jí rozlilo neskutečné teplo a hlavu zaplavil slastný pocit.
"Mio, zajdi za ním a řekni mu to, že ti vadí jak si tě dobírá a jak tě před ostatními jenom zesměšňuje!"
"Ráda bych, ale tuhle práci já potřebuju, nemohu si dovolit aby mě vyhodil."
"Nebuď blázínek, to on si nemůže dovolit tě vyhodit. Takhle narychlo by žádnou náhradu nesehnal, takže si můžeš vlastně dovolit trochu víc. Zkus to a uvidíš." Hermioně se to ani za mák nelíbilo, ale zároveň už dále nemohla snášet to jeho arogantní chování.
"Možná máš pravdu."
"Uvidíš, že mám, jako obvykle." Ginny se usmála a položila nedopitý šálek na stůl. "Omlouvám se, ale budu už muset jít, musím si ještě připravit věci na vyučování "
"Dobrá, zase se stav, budu velice ráda." Obě se usmály a Hermiona zavřela dveře. S žuchnutím se sesunula do křesla a přemýšlela nad tím co jí řekla Ginny. Asi má pravdu, nemohu sebou nechat takhle vláčet. Nechtěla čekat ani minutu a tak se vydala do Snapeových komnat. Byly stále ve sklepení, a i když byl novým ředitelem, svého starého místa se nevzdal. Ředitelnu přesunul do podzemí do blízkosti svého starého kabinetu. Bezmyšlenkovitě vtrhla bez klepání. Zarazila se mezi dveřmi, stihla se ještě nadechnout aby spustila vodopád slov, ale všechna je najednou spolkla. Viděla Snapea s nějakou ženou. Objímali se, ale jakmile si Snape všiml, že v místnosti nejsou sami prudce se od dívky odtrhl a urovnal si oblečení. Zase stál napřímeně a v očích měl stejný výraz zloby a opovržení jako před lety, když byla Hermiona studentkou.
"To vás sakra neučil nikdo klepat? Nebo jste opravdu tak natvrdlá!" Spustil na ni, ale ona na něj koukala a neměla slov. Snape, ten obávaný profesor lektvarů, ten který byl nepřístupný, ten který by seřval i vlastní matku se tady a teď objímal s nějakou ženou, ta stála ještě pořád zády k ní. "Tak sakra vypadněte, nikdo tady není zvědavý na……"
"Pane řediteli Snape, jen jsem s vámi chtěla hovořit o určitých věcech, ale přijdu později."
"Ne počkej Mio." Žena se najednou otočila a Hermiona v ní poznala Ginny.
"Ginny? Ale jak…. ?!"
"Neptej se, vysvětlím ti to jindy, teď si ale promluvte." Otočila se na Snapea " Sevie, víš co jsem ti říkala" Řekla to káravě, Hermiona se velice divila jeho reakci, jen se pousmál při pohledu na ní a dodal "Zase si měla pravdu, přišla" poslední slovo dodal tišeji jen pro Ginny., hned jak se ale opět zaměřil na Hermionu, jeho oči se zase změnily v ty nepřístupné tmavé studny, jejichž hloubku by nedokázal určit ani ten nejlepší kouzelník. Ginny obešla Hermionu a zaklapla za sebou dveře.
" Tak slečno Grangerová, i když jste podle mého stále stejně hloupá…. tedy pardon, stejná jako dříve máte tu někoho kdo za vás oroduje. Slečna Weasleyová se mi zmínila, že jste trochu vyvedená z míry z toho, jak se k vám chovám, ale přiznejte si, zasloužíte si něco lepšího?"
Tohle byla poslední kapka, která spadla do jejího poháru trpělivosti. Před očima se jí zatmělo, slyšela svůj hlas jakoby z dálky, zněl divně, jediné co věděla jistě je, že křičí a osočuje ředitele Snapea.
"Tak ty si myslíš, že jsem stále nějaká ukňouraná studentka, která na tebe strachy ani nepromluví? TY, velký Severus Snape! Myslíš si, že se z tebe každý posadí na zadek? Opravdu si to myslíš? Studenti možná, ale já ne! Radši dám výpověď než abych musela snášet ty tvoje arogantní kecy, nechápu co na tobě Ginny vidí, nechápu jak to tady mohla pod tvým vedením vydržet tak dlouho a nezbláznit se, vlastně se asi chudák zbláznila, podle toho co jsem tady viděla." Došel jí dech a než se stihla znovu nadechnout Snape k ní přikročil a chytil jí za paži.
"To tykání bych si vyprosil, nepásli jsme spolu husy."
"Ne husy ne, to máte pravdu" Cukla sebou aby se vyprostila ze sevření jeho ruky. "Tak mě sakra pusťte, nebo….."
"Nebo co, hodíte po mně nějakou knihou?" Ušklíbl se, ale sevření ještě zpevnil.
"Au, sakra, tak mě pusťte, bolí to!" Do očí se jí vedraly slzy bolesti.
"Bolí? Neříkejte slečno Grangerová!" Věděl že má navrch, ale líbilo se mu jak se ona pomalu vzdává.
Hermiona už nepřemýšlela nad tím, jak vyprostit svou ruku z jeho sevření ale naopak se snažila dostat se k němu blíže, aby mu nepozorovaně mohla vzít hůlku. Jakmile se začala přibližovat, bylo vidět jak Snape znejistěl. Sevření už nebylo tak pevné, ale ani se jí nesnažil nějak zabránit v tom aby se k němu ještě více přiblížila.
Hermiona se snažila volnou rukou dosáhnout na jeho hůlku, kterou měl za sebou na stole. Byla u něj tak blízko, že cítila jeho dech ,jak jí klouže po krku. Naskočila jí husí kůže.
"Ta hůlka není pravá slečno Grangerová, takže vám bude stejně na nic!" Zvedl jedno obočí a jízlivě se usmál.Byli u sebe stále velmi blízko, Hermiona se stále cukala ve snaze se mu vyškubnout, ale účinek to mělo naprosto opačný, přitiskli se k sobě ještě více a jejich tváře o sebe lehce otřely a jejich rty se spojily v krátkém polibku. Lekla se. Oddálila se od něj tak mrštně, že na to ani nijak nestačil reagovat, byla od něj na délku paže. Napřáhla se a dlaní ho uhodila do tváře. Do té facky dala veškerou sílu, která jí ještě zbyla. Rychle se otočila a vyběhla ze sklepení do svých komnat.
Bože, co se to děje, Nejdřív je blázen Ginny, ale teď i já. Navíc jsem se líbala se Snapem, s chlapem kterýho má Ginny nejspíš ráda - i když nechápu proč, nebo ano?
***
Ještě dlouho nemohla usnout.
Ráno vstala celá rozlámaná, ruka kterou jí Snape svíral jí bolela. Pomalu se odebrala do koupelny, kde pustila ze sprchy prudký horký proud a vlezla si pod něj, nevydržela tam však moc dlouho. Zahalila se do županu a stoupla si k umyvadlu, před zrcadlo. Zahleděla se na sebe. Všimla si své paže, byla na ní velká modřina, která hrála všemi barvami. Konečky prstů se jí dotkla vzápětí sykla bolestí. Znovu se na sebe podívala do zrcadla, usmála se a odešla zpět k posteli. Posadila se a zapřela se rukou.
Byla sobota, volno a klid. Hrad byl ztichlý, všichni studenti se rozutekli po pozemcích školy nebo rovnou do Prasinek. Chtěla se tam také zajít podívat, zavzpomínat a dát si máslový ležák a jen tak sedět. Rozhodla se že půjde až odpoledně. Vzpomněla si, na tajemný obsah skříňky, ke kterému se nedostala. Došla k ní a otevřela jí sáhla dovnitř, nahmatala kus papíru i hadr, a pomalu vše vytahovala ven. Oněměla úžasem, když spatřila neviditelný plášť a pobertův plánek. Muselo to tady být od dob co jsme s Harrym a Ronem odešli ze školy. Ale jak to že si to Harry nevzal s sebou? Nevěděla jak nebo proč byly tyhle věci schované v bývalých komnatách Minervy McGonagallové. Možná si to s Brumbálem dohodli a nechali to tady v bezpečí… Vzala hůlku a dotkla se mapy.
"Slavnostně přísahám ……." Ani nedořekla a na mapě se začaly zobrazovat chodby Bradavické školy. Podívala se ke své komnatě a všimla si, že tím směrem se ubírají stopy se jmenovkou Ginny Weasleyové. Uložila oba dva poklady zpět a šla ke dveřím. Ještě než Ginny stihla zaklepat otevřela je.
"Ahoj Ginny…"
"Ahoj, jak si věděla, že jdu?"
"Intuice, šestý smysl… říkej tomu jak chceš…" Ustoupila aby Ginny mohla kolem ní projít.
3. Kapitola
Seděli spolu u malého stolku, a dívali se na sebe. Ani jedna z nich nechtěla začít mluvit.
"Víš….."
"No….." Začali mluvit obě dvě najednou Ginny přenechala slovo Hermioně.
"Ginny, myslím, že víš co se stalo včera a je mi to líto, nechtěla jsem…"
"Samozřejmě to vím. Sevie mi to řekl. Ale měla bych ti ještě něco říct, před tím než se mi začneš za cokoliv omlouvat." Ginny vztáhla ruku k modřině, které si všimla na Hermionině paži. "tohle mi ale neřekl…"
"No, za to si mohu také trochu já" Co ho bráním, jsem normální?!
"Nevěřím, ale budiž. Tak teď k tomu co jsem ti chtěla říct. Není vše tak jak to vypadá."
"Ano to je pravda, to jsem ti chtěla říct taky, nechci bránit vašemu vztahu, ani jsem to neměla nějak v úmyslu."
"Ne, ty to nechápeš. Ty si myslíš…." Ginny se dala do hlasitého smíchu "Myslíš, že já a Severus?" Přes svůj smích nemohla ani pořádně mluvit. "Ne, to snad, nééé." Přestala se smát, když viděla nechápavý výraz v Hermionině tváři. "Mio, zachránil mi život. Stali se z nás velmi dobří přátelé, možná ti nejlepší. Po tom co Voldemort zemřel bylo tu pár jeho Smrtijedů, jak víš otec dělal na ministerstvu kouzel, tím jsem se stala pro jejich skupinu nežádoucí. Snažili se mě zabít, ale Sevie jim v tom zabránil. Dá se říct, že jsem mu hodně dlužná. On není takový jak se dělá, je to jen ochraný krunýř proti všemu co by se mu mohlo dostat pod kůži tak jako….no…" Ginny se zasekla a nechtěla mluvit dál.
"Jako co?!"
"No spíš kdo….. Mio, on se k tobě chová jako k největší spodině. "
"Vím, snažila jsem se mu to říct, jsem na to docela zvyklá, vždy mi předhazovali, že jsem mudlovská šmejdka."
"Ale to ti on snad neřekl ne? Vždyť sám není z čisté krve."
"Ne to mi neřekl, ale z jeho chování to tak vyznělo."
"Mio, chová se takhle z jiného důvodu. To on mě požádal, nebo spíš mi to přikázal… abych ti nabídla místo profesorky přeměňování. Hermiona měla ve tváři stejný nechápavý výraz jako před chvílí. "Chtěl tu mít tebe, jen doufal, že to neodmítneš. To jsem zase věděla já, protože z novin jsem se dozvěděla o tvé situaci a ta nabídka přišla právě vhod."
"Takže za to místo vlastně musím děkovat Snapeovi."
"Vlastně ano, tedy určitě, já byla jen takový prostředník. Doufám že mi to nebudeš mít za zlé. Byla to taková pomoc příteli, jakou bych poskytla každému kamarádovi. Má tě rád, jen to prostě nedokáže říct." To sdělení vzalo Hermioně poslední slova z úst. "No myslím, že jsem ti řekla to co jsem ti chtěla říct, je na tobě jak se zachováš, jenom na tobě." Ginny se zvedla a odešla.
Hermiona stále ještě v hlavě slyšela její poslední slova. Měla v hlavě neskutečnou melu, přehrávala si rozhovor s Ginny ale zároveň myslela na hádku se Snapem. Nemohla, nebo spíše tomu nechtěla věřit. Rozhodla se, že do Prasinek půjde hned. Potřebovala nějakou vzpruhu, nepila, ale teď by si s chutí dala sklenku Ohnivé whisky.
***
Prasinky se vůbec nezměnily, stále tu byl Taškář, tmavá chroptící chýše i hostinec u prasečí hlavy. Úzkou uličkou si to namířila přímo k hostinci. Vešla dovnitř a ani se neobtěžovala pozdravit. Bylo tam jen málo hostů. Šla rovnou k baru a objednala si onen nápoj, který jí měl pomoci se uvolnit. Hned ho dostala a usrkla si. Pálilo jí celé hrdlo, ale překonala se a dopila i zbytek. Zaplatila a šla se projít. Viděla pobíhající studenty, ti zpomalili a slušně ji pozdravili vždy, když jí míjeli. Hermiona se přívětivě na každého usmála. Viděla tu dobu, kdy tu takhle pobíhala s Harrym a Ronem a vymýšleli nějakou hloupost, kterou vyvedou. Tedy spíš kluci, ona je jen usměrňovala. Zamyšlená nedávala pozor a narazila. Nebyl to nikdo jiný než Severus Snape. Podívala se na něj chladným pohledem a obešla ho.
"Mio…." Bylo to poprvé co jí takhle řekl on.
"Slečno Grangerová, pro vás jsem slečna Grangerová." I když byla ráda, že jí tak řekl, nehodlala mu nic usnadnit. Stále ještě před sebou a v živých barvách viděla včerejší hádku.
"Dobrá, slečno Grangerová, můžete na slovíčko?"
"To tedy nemohu." Podívala se na něj opovržlivým pohledem, který jí dal mnoho práce, protože na takové věci tu byl on.
"No tak žádám vás o to jako kolegyni." Hermiona musela ustoupit, protože pokud se to týkalo školy, musela spolknout všechnu svou ješitnost a vyslechnout ho.
"Dobrá, co tedy…"
"Chci se vám omluvit."
"To se ale školy netýká."
"Ale týká, pro dobré vztahy ve škole je nutno vyřešit i ty mimo ni." Hermiona se divila, ještě nikdy ho takhle neslyšela hovořit. Byly zvyklá na jeho jízlivý tón, chladný pohled a drzé řeči.
"Chápu to, ale to co se děje mezi námi, ehm… tedy myslím ty hádky, to není nic co by mně bránilo ve výuce."
"Jistě." Snape k ní přistoupil. "Jistě." V očích se mu zalesklo cosi co se nedalo popsat. Hermiona nevěděla co dělá, jako by měla zatemnělou mysl. Jen cítila silné nutkání ho jen tak políbit. Asi na tom byl úplně stejně, protože jejich rty se k sobě začaly samovolně přibližovat až nakonec dosáhly svého cíle. Severus ji objal pažemi kolem ramen a přitiskl ji k sobě aby se mu nemohla vysmeknout, věděl jak je šikovná, zvláště po včerejšku. Hermiona se o to ale ani nesnažila. Cítila se dobře a polibek mu oplácela. Až po chvíli se odtrhli a hleděli si do očí. Její oříškové oči hleděli do jeho tmavých neprostupných. Usmála se, jen se jí zvedli koutky úst. On se sice nesmál, ale jeho rysy naznačovaly spokojenost.
"Slečno Grangerová…"
"Myslím, že teď už mi můžeš říkat Mio."
"Dobře…. Mio, mám tě rád!" Hermiona se usmála a znovu ho políbila. Ruku v ruce se vraceli zpět k Bradavickému hradu.
KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 19. srpna 2006 v 20:27 | Reagovat

Ahojík chtěla si ať zaskočím.Jsem tady a určitě se ještě vrátím ,tvoje povídky se mi totiž líbí ,vážně pěkné,možná trochu uspěchané ,ale to ode mě sedí :))))))))))

2 Simonka - lopatka Simonka - lopatka | 22. srpna 2006 v 21:57 | Reagovat

Luci, přijde mi to jako hrozný slaďák a hrozně nereálné...I když jen tak pro přečtění je to pěkné, jen by člověk nesměl číst HP:-)

3 Jane Jane | Web | 24. srpna 2006 v 23:45 | Reagovat

No sice se mě to netýká ,ale musím aspoň říct ,že od toho je fanfiction,aby si člověk mohl psát věci ,které jsou nereálné.Sorry za tu omezenou slovní zásobu ,ale už je skoro půlnoc a to je doba ,kdy je moje čeština hodně zanedbatelná :)

4 Lucinka Lucinka | 10. září 2006 v 16:26 | Reagovat

Díky Jane.

5 Blackie Blackie | 16. září 2006 v 15:05 | Reagovat

Lasko je to slaďák ale pěkný.... MTR

6 jandaba jandaba | 16. května 2007 v 11:02 | Reagovat

jéééééééééééééééééééééééééééé to je žůžo.. to by jeden neřekl...

7 Luca Luca | E-mail | 22. července 2007 v 10:46 | Reagovat

Nerekl.... je to supr.. sladak ale to mi absolutne neva :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.