1. Kapitola - Minulost

9. září 2006 v 18:29 | Lucinka |  Minulost - HET
Lidičky, tahle povídka je naprosto uhozená a nepovedená. Jen jsem si sedla a vypsala se. Měla jsem strašnou chuť něco napsat a vylezl z toho tenhle hybrid. Tak mě prosím neukamenujte.
Jo a prosím o Komentáře - klidně špatný
LUCINKA / ŠMUDLINKA

1. Kapitola
"Ahoj Mio…" Harry se usmál a gestem ruky pozdravil svou spolužačku, která přicházela do hlavní síně.
"Ahoj Harry." Její pozdrav zněl spíš znuděně a unaveně než vesele.
"Děje se něco? Vypadáš divně."
"Díky, to potěší každou dívku, když jí to někdo řekne." Podívala se ne něj a Harry sklopil oči.
"Promiň."
"Jsem jen unavená, poslední dny toho na mě bylo moc."
"Jo, i na mě, ale u tebe je to trochu podivné."
"Nejsem robot Harry." Řekla to trochu podrážděně, nechtěla aby to tak vyznělo.
"Jistě, ale stejně."
"Sakra Harry, musíš do všeho tak šťourat?"
"Promiň no." Harry se vrátil ke svému talíři s míchanými vajíčky. Ron se jako vždy cpal ostošest. S plnou pusou se snažil vydat ze sebe nějaká slova, ale znělo to spíše jako kdyby se dusil. Vzdal to, nejdříve dožvýkal sousto co měl v puse a pak začal mluvit.
"Harry, no tak, nech ji… je nějaká podrážděná." A usmál se směrem k Hermioně.
"Jistě, vy dva aby jste si nehráli do noty! Už mě nechte na pokoji!" Zvedla se a odešla.
Na to mám tak náladu, aby někdo sondoval co se vlastně dělo. Věděla proč se tak chová. Nedávala pozor a při chůzi po schodech se jí smekla noha. Ozvalo se jen tiché křupnutí. Z každého nervu který měla v těle vystřelil gejzír bolesti. Upadla, ale snažila se vstát, bolest byla ale natolik otupující, že se pomalu zase svezla na zem. Noha jí pulzovala bolestí.
"Slečno Grangerová, co tu pohledáváte na zemi? Tohle není místo ke studování, to radši jděte do knihovny……" Profesorka McGonagallová ji sjela přísným pohledem.
"No v tom bude paní profesorko trochu problém, spadla jsem a nemohu se zvednout, mám něco s nohou."
"Bože, musíme hned za madam Pomfreyovou, pojďte opřete se." Za vydatné pomoci profesorky přeměňování se dostala až na ošetřovnu.
"Ahoj Poppy, máme tu nejspíše zlomenou nohu, postaráš se o to?"
"Jistě samozřejmě Minervo, to nebude žádný problém, posaďte se tady slečno Grangerová."
Mia se usadila na první volnou postel.
"Musíte tu přespat, dám vám lektvar, po kterém vám kost sroste, ale bude to bolet."
"Hm, nevadí, zítra už budu v ořádku?"
"Ano, hned ráno budete moci jít na snídani po svých." Madam Pomfreyová se na ní podívala a lehce se usmála. "Udělejte si pohodlí jdu připravit ten lektvar."
Hermiona si poslušně lehla a zavřela oči. Bolest ji velice vysílila a tak usnula. Zdál se jí sen, který by nejraději zahnala, Zase se jí zdálo o něm, o jeho polibcích a úsměvu. Probudila se až když jí někdo vzal za ruku.
"Zlato?"
"Teda Mio, tak jsi mi ještě neřekla!"
"To jsi ty? Co tu děláš Harry?" Skoro zklamaně se na něj podívala a snažila se usmát.
"Poslala mě sem McGonagallka, že tu ležíš se zlomenou nohou, nesu ti dopis."
"Dopis?"
"Jo, jakmile si se zvedla dopadl na tvé místo dopis adresovaný tobě, ale je to divné."
"Tak už mi ho dej… Co je na něm divného?"
"No vypadá to jako Siriusovo písmo, ale proč by psal tobě?" Hermiona se začervenala.
"Nevím, třeba je to něco ohledně … já nevím ohledně nějakého tajemství které ty nemáš vědět…"
"Mluvíme o všem, zvláště od té doby co se našel ten dopis dokazující jeho nevinu. Ohledně smrti mých rodičů. Na tady je."
"Děkuju." Hermiona si se smutkem uvědomila že i když se snažila tak Harryho rodiče nezachránila. Hřálo ji ale u srdce, že se prokázala Siriova nevinna.
"Mio… Mio.. tak já pudu, stavím se večer, musím stihnout první hodinu, to víš Snape, omluvím tě."
"Asi to nebude nic platné, hlavně si piš poznámky, budu si je muset opsat. A pořádně."
"No jo neboj, vždyť mě znáš."
"No právě." Harry se na ní zašklebil a zvedl se. "Jo, a ten dopis bude asi opravdu od Siriuse, je na něm hlavička jeho rodiny." Ještě jednou se na ni podíval s otázkami v očích a odešel.
Hermiona položila hlavu na polštář a v pravé ruce pevně svírala dopis. Po chvíli se odhodlala k tomu aby ho otevřela.
Milá Mio,
Ani nevíš, nedokážeš si představit jak mi chybíš, cítím jako by to bylo včera, co si musela odejít.
Hermiona zvedla oči od listu a podívala se na holou zeď naproti její posteli. Uvědomila si že pro ni je to jako by ho opustila včera, časíček mela stále u sebe, to pro něj to byla řada let. A on na ni stále myslel. V noci se vrátila na místo, ze kterého se vydala do minulosti.
Nechápu proč si se bála mi prozradit pravdu, to že jsi z Krásnohůlek, a přijela si na
rok na studia mi přišlo divné hned od začátku. Ale nečekal bych, že mě vlastně znáš
mnohem lépe, než si dokáži představit.
Teď po letech si uvědomuji co si pro mě znamenala, chci vrátit čas, chci abychom byly opět spolu v bradavicích. Chovám se jak malý kluk. Díky tobě jsem na svobodě, mrzí mě, že jsem nedokázal zabránit Voldemortovi, aby zavraždil Jamese a Lilly, myslím na to, že možná… kdyby si se opět vrátila…Ne, vím že to nejde. Kolik ti vlastně je? Podle toho co si pamatuji ti bylo tak sedmnáct, ale nevím jestli tomu je tak. Prosím napiš mi, chtěl bych tě znovu vidět.
Hemiona sbalila psaní, a uložila si hodo hábitu. V očích se jí leskly slzy. Chtěla ho vidět, věděla, že je mnohem starší než ona. Věděla, že je to jediný příbuzný, pokud se to tak dá říct, Harryho, a ona? Ona je Harryho kamarádka. Viděla přesně Harryho pohled, kdyby věděl, že miluje jeho strýce. Už takhle mu bylo divné, že Sirius píše jí. Nevěděla co má dělat, otočila se na bok. Pře sebou viděla Siriuse, jeho rysy, jeho ruce, pohled který se na ní díval. První osamocená slza stekla po její tváři, ne však na dlouho, po chvilce se k ní přidala další a další.
***
"Tady jsou ty poznámky, Snape zuřil, když zjistil, že jsem náhodou dával pozor, dokonce mi ani nemohla za nic strhnout body." Vesele se zakřenil Harry, když seděl s Hermionou u snídaně. Zmohla se jen na kratičký úsměv. "Bolí tě ještě ta noha?"
"Ne, proč?"
"Vypadáš, jako kdyby ti uletěly včely…"
"Ne, to jen…" Nedořekla, chtěla by mu vše vypovědět, ale nemohla.
"Potřeboval bych si s tebou promluvit. Odpoledne pod stromem ano?"
"Jo, jasně." Hermiona se necítila dobře, Harry s ní ještě tak vážně nikdy nemluvil, ani si s ní nedomlouval schůzku, a to bez Rona. Dojedla a pospíchala na hodinu.
Dopoledne uteklo jako voda. Stála na pozemcích Bradavické školy a sledovala nebe, po kterém se honily bílé mraky, mezi kterými občas vyšlehly paprsky jarního slunce. Podívala se směrem ke stromu, vzpomínky vytanuly na mysl. Tam ještě včera se Siriusem seděla a snažila se mu říct, že bude muset odejít. Zároveň se loučila s Lilly a Jamesem, kteří spolu ještě ani nechodili. Musela se pousmát nad tím, jak se stále jen pošťuchovali, bylo vidět, že se mají oba rádi, ale nechtěla je do ničeho nutit, nechávala všemu volný průběh, tak jako Siriusovi.
Došla ke stromu a posadila se pod jeho košatou korunu, Harry na sebe nenechal dlouho čekat.
"Ahoj." Nesl něco v ruce, knihu.
"Ahoj, co jsi potřeboval?" Beze slova jí podával balíček co nesl s sebou.
"Ale to je…."
"Jo, to je album, tvoje album."
"Jak … jak si se k němu dostal?"
"Včera, náhodou, byl jsem u tebe v komnatě pro pár věcí, a tohle tam leželo."
"Musím ti něco vysvětlit Harry."
"Jo to bys měla." Harry beze slova nalistoval stránku s dvěma fotkami, na jedné byla celá partička Remus, James a Sirius na další pak Mia s Lilly. Otočil stranu, kde byla věnování.
"Pro Miu od Lilly - Jsi zlatíčko"
"Mému zlatíčku, nezapomenu na tebe - Sirius."
"Srdečné sbohem od měsíčníka a dvanácteráka."
Následovala dlouhá odmlka.
"Byla jsem v minulosti, pokusit se varovat tvé rodiče, před….." Zlomil se jí hlas "Před voldemortem."
"Moc se ti to nepovedlo. Tak proto ti Sirius psal?"
"Ano, i kvůli tomu."
"Proč si mi o tom nic neřekla? Snad jsem tvůj kamarád ne?"
"Nech toho chováš se jako Ron. Nebylo kdy, vrátila jsem se až předevčírem v noci, a pak jsem bohužel ležela na ošetřovně, tak mi odpust, že jsem se nehrnula do toho ti něco vykládat."
"Promiň, tak jsem to nemyslel."
"Ale myslel, si stejný jako James, promiň tvůj táta."
"Takže ty si se sním bavila?" Jeho zamračenost vystřídal usměv.
"Jo, byl to skvělý muž."
"A co Sirius, a máma, jací vlastně byli?" U jména Srius sklopila Mia oči.
"Všichni , všichni byli skvělí."
"Řekni mi všechno, jak se chovali, jak dlouho jsi tam byla, co jsi dělala?" Harry chrlil jednu otázku za druhou.
"Byla jsem tam dva měsíce, ale až ten druhý jsem se začala bavit s celou partičkou." Harry vypadal jako malé dítě před jeho prvním vánočním stromkem, nebo když poprvé usedl na svůj Nimbus a prohnal se na něm po famfrpálovém hřišti. " Snažila jsem se, opravdu," její tvář smočily první nesmělé slzy. " Opravdu, ale nevyšlo to."
"Mio, bylo to dáno osudem, alespoň se našel pravý viník jejich smrti, zrádce. Sirius je volný."
"Ach ano, Sirius…. " Podívala se Harrymu do očí "Se Siriusem to … no víš, Harry, když jsem byla v minulosti nějak se to zvrtlo." Harry se na ni tázavě podíval
"Zvrtlo?"
"Miluji ho." Sklopila oči a čekala na ortel.
"Mého strýce? Toho Siriuse Blacka?" Nevěřícným pohledem ji sledoval. Hermiona se cítila v jednom velikém ohni, jeho pohled ji bolel, spaloval ji. Pocit viny, který cítila se nedal porovnat s ničím co kdy doposud cítila.
"Ano," šeptla skoro neslyšitelně " asi se ti to nelíbí a já to chápu."
"Nelíbí, co záleží na tom co se mě líbí, vždyť jsem tomu ani nemohl zabránit."
"Harry, nezlob se prosím na mě, ani na Siriuse, v té době nevěděl nic o tobě, a neznal vlastně ani mě."
"A co ti tedy psal? Pochybuju, že se ptal na to jak se mám já."
"Chce se se mnou setkat." podívala se Harrymu z příma do očí a dodala " ale nechci to dělat za tvými zády."
"Pro mě za mě se s ním setkej, stejně pochybuju že s věkovým rozdílem jakej mezi vámi je se dáte dohromady, znovu…"
"Harry," vydechla a objala svého kamaráda " díky." Zvedla se a odcházela směrem k hradu. Už neviděla, jak Harry zmuchlal nějaký papírek, který držel ve své dlani.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.