Dark Angel

28. listopadu 2006 v 13:55 | Šmudlinka |  Dark Angel - HET
Tak jo, je tu další výtvůrek, nemá cenu psát krátký obsah, určitě bude lepší když si to rovnou přečtete. Není to zrovna moc veselé ale to víte, náladě člověk neporučí…. No jo tak vám přeju pěkný počteníčko.. A mocinky vás prosím o komenty!!! Dííííík

Dark Angel

Byla noc.Z nebe se řinuly proudy vody, které bezostyšně s hlasitým šplouchnutím dopadaly na zem. Vítr kvílel mezi věžemi velkého hradu, znělo to jako nářek. Jako nářek někoho, kdo poznal bolest. Nebe zahalovaly černé mraky, ty při každém střetu, tam někde hluboko v srdci bouře, vydávaly ohlušující rány. Blesky, které tomu předcházely osvětlovaly celou krajinu kolem. Jeden z blesků zasáhl pozemky těsně vedle hradu. Projel kolem jedné z věží a dotkl se země, kde také v nenávratnu zmizel. Přesně v tom okamžiku další blesk osvětlil jeden výklenek ve věži. Kamenný oblouk od sovince se zalil světlem a stejně tak náhle upadl do naprosté tmy prosycené vůní padající vody.
Stál tam, byl opřený o jednu z krajních říms a díval se do noci, ruce měl složené na prsou, byl to jeho výhružný postoj. Na každého vždy zabral, ale teď tu byl sám, neměl na koho hrát toho nepřístupného, zlého a jízlivého. Byl tu sám, sám se sebou, s výčitkami, které ho užíraly den ode dne víc a víc. Pykal za mladické chyby, pykal i za chyby, které dělal každý svůj den. Nikdo mu nikdy nic nevyčítal. Ne nahlas. Byl si vědom svých chyb, nikdy neměl dopustit aby ho zničila jeho vlastní nerozhodnost. Ne, nebyla to nerozhodnost, ale hloupost. Vždy si říkal, že je na vše čas. Je čas na nápravu, je čas na pomstu. Teď je tu. Čas ho doběhl a vztáhl po něm svou rukou. Nevěděl co má dělat, podat mu svou, nebo utíkat a snažit se jej obelstít. Obelstít, jak směšné, jde to vůbec?
Naklonil se přes římsu, ne moc, jen lehce, aby viděl tu hlubinu pod ním. Vypadala jak velká černá díra, která chce pohltit vše. Vše a na věky. Taky si přál být pohlcen, vyřešit tak všechny své problémy a starosti. Nebyl tu nikdo kdo by mu v tom mohl zabránit. Pomalu a opatrně vylezl na vnější okraj hradní věže a podíval se pod sebe. Kapky deště mu pomalu začaly smáčet jeho černé šaty, kapky se dotkly i jeho rtů. Lehce si je setřel prsty. Vzpomněl si, jak ho jemně políbila, přesně jako kapka deště, chladně ale přesto něžně. Belatrix byla chladná a zároveň něžná, jen do chvíle něž ji Narcisa zabila. Její vlastní sestra, oběma v žilách kolovala stejná krev.
Stále si pamatoval chvíli kdy se na něj naposledy podívala, něž jí zasáhl proud zeleného světla. Její oči ztratily tu jiskru, pro kterou ji miloval. Pohled, který mu věnovala vyjádřil vše co si kdy nestačili říct, všechnu lásku, něhu , ale i nenávist. Tím pohledem mu dávala najevo, že mu dává za vinu svou smrt. Z kolika nočních můr se probudil s myšlenkou na ní. I on sám si dával za vinu její smrt.
Bylo to už více než deset let, stalo se to hned po tom, co zabil Brumbála. Odhalili ho, Voldemort zjistil, že to byla lest, která byla jen dalším rafinovaným krokem k jeho zničení. Proto musela zemřít, ona byla osobou, která mu byla blízká, neměl to být jen trest, on měl zemřít hned po ní, ale ten zpropadený Potter ho zachránil. Ano ten, kterého neměl tak rád mu pomohl. Severus na něj byl neskutečně naštvaný že Cissu nenechal dokončit její úkol a vysvobodit ho z jeho trápení. Nakonec ani Voldemort ho nezabil, jakmile se naskytla ta možnost byl tu zase ten zpropadený Potter a Pána zla zničil.
Zůstal tu sám, bez ní… To Potter ho vlastně zabil. Nechal ho jeho trýzni napospas a bláhově si myslel jak mu nepomohl, když mu zachránil život.
Zhnuseně se podíval k Nebelvírské věži. Proklínal Pottera. Dávno sice nebyl žákem Bradavic, ale stále jako by tu byl, pronásledoval ho na každém kroku. Jen malá myšlenka na něj mu zkazila celý den. Měl by mu být vděčný, ale to neuměl, ani nechtěl.
Stále stál na hradní římse, vítr smíšený s kapkami deště ho šlehal do tváří. Jako by ho nebe bičovalo. Poslední hřebem do jeho pomyslné rakve byla funkce ředitele školy. V zaslepení mysli ji přijal, myslel jak neovlivní celé dění, nikdy se ale nemohl vyrovnat Brumbálovi. Připomínal mu to každý kout hradu, každá učebna, ale nejvíce ředitelna. Portrét Brumbála na něj stále mluvil, Někdy z toho Snapeovi šla hlava kolem a měl sto chutí obraz vzít a zahodit někam daleko, vždy si to ale rozmyslel.
Posadil se na kamennou zídku, která dělila výklenek od sovince, stále sledoval tmu před ním. Déšť pomalu ustával a vzduch se zdál čistější.
Nevěděl jak dlouho byl ve věži. Pomalu se začalo rozednívat. Nebe bylo najednou čisté jako kdyby někdo luskl prsty. Slunce se na obzoru začalo pomalu odhalovat. Z lesů stoupal opar mlhy.
Vzduch byl chladný, a provoněný jarní bouřkou. Stín jeho postavy, který se rýsoval na jedné ze zdí hradu začal pomalu ustupovat, jakoby prchal před denním světlem. Černá díra pod ním se najednou změnila v zelený trávník. Velice chtěl hodit všechny ponuré myšlenky za hlavu, nemyslet na nic kromě budoucnosti, opravdu chtěl!
Jeho život byl to jediné co mu zbylo, ale měl cenu? Bylo již sice světlo, ale on stále bloudil ve tmách. Vysvobození, to bylo to, co potřeboval. Po zeleném trávníku se začali loudat první studenti. Otravní malí snažílci, kteří nechápali podstatu věcí, které se děly. Ani on, i když se snažil, nechápal vše. Ale už to bylo jedno. Věděl co se musí stát, věděl proč se to musí stát. Udělal krok a postavil se na římsu. Nezavřel oči, chtěl se smrti koukat přímo do očí, a co víc, chtěl se jí vysmát, ale svaly na obličeji ho neposlouchaly. Roztáhl ruce a udělal další krok. Krok, který byl posledním v jeho životě.
Padal k zemi jako černý anděl, jeho tmavý hábit za ním vlál stejně jako jeho vlasy, černé, jako havraní peří. Zdálo se mu že padá dlouho a slastné vysvobození stále nepřicházelo. Útěchou mu bylo, že i když to trvá dlouho, konec stejně přijde. Každý jednou zemře, on zemře s hrdostí, protože sám rozhodl kdy a jakým způsobem zemře. Jeho myšlenkami proplulo slovo zbabělec. Ano, tím byl taky. Tímto způsobem se snažil prchnout před vzpomínkami, před problémy, před všemi ostatními, kteří ho nechápali. Najednou si uvědomil co to dělá. Panika mu nebyla blízká, naprosto chladně sáhl po své hůlce.
Vítr ho řezal do obličeje, padal neuvěřitelnou rychlostí. Cítil, jako by se mu malé jehličky zabodávaly do celého obličeje. Vytasil hůlku a ústa připravil k tomu aby vyřkl kouzlo, které by zastavilo jeho pád.
Bylo pozdě, Země pod ním se přiblížila tak moc, že už cítil vůni ranní trávy.
"Proctusimo levi…..!" Nedořekl, ozval se tupý náraz, to jak jeho tělo dopadlo na zkypřenou zem.
Ležel na zemi jako padlý anděl, padlý černý anděl. Konečně nalezl klid. Ale nebyl to jen zdánlivý klid?!!
Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blikačka Blikačka | 31. ledna 2007 v 21:50 | Reagovat

jo to bylo  dobrý ...akorát sou smutný...protože ty snad pokaždý někoho zabiješ a přitom rozebereš jeho pocity.....to je mi pak líto i toho Snapea....ale fakticky cool

2 Lucinka Lucinka | E-mail | 20. února 2007 v 16:22 | Reagovat

krása

3 xPathx xPathx | E-mail | 21. února 2007 v 21:39 | Reagovat

Ty jo......no fakt dost dobrý!!!!!ten začátek je úplně úžasnej a to popsání jeho pocitů.....Teda všechna čest!!!!!

4 Falkira Falkira | E-mail | Web | 23. dubna 2007 v 15:37 | Reagovat

Já mám radši, když milášek neumře. No, ještě takhle blbě, ale život je plný ironie. Umíš moc hezky popsat pocity. :)

5 Dark Dark | Web | 1. května 2007 v 12:16 | Reagovat

naprosto super, dokážeš vyjádřit ocity a to je moc důležité...díky ti=))

6 Šmudlinka Šmudlinka | 1. května 2007 v 13:05 | Reagovat

Jsem ráda, že se ti to líbí :-))

7 Veunka Veunka | E-mail | 27. května 2007 v 14:33 | Reagovat

Chtěla jsem se tě zeptat jestli máš nějaké domácí zvířátko jestli-že ano prosím aby si se přihlásila do soutěže na mém blogu který se jmenuje www.kellynka007.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.