Díky

23. listopadu 2006 v 11:33 | Šmudlinka |  Díky - HET
Tak lidičky, tady je další povídka pro moji milovanou Bajunku (Blakie) Doufám, že se ti bude líbit, vlastně vám všem. Díky za komentíky!
Vím že to není dlouhá povídka, možná ani nebude dost dobrá, ale znáte mě……. prostě jsem to takhle musela napsat.

Díky

"Bla, bla, bla, bla, bla!" Vysoká tmavovláska seděla u stolu v jedné z učeben bradavického hradu. Před sebou měla postavený kotlík, ve kterém vřela nafialovělá tekutina. "Přidej tam kořen mandragory a deset vteřin míchej podle směru hodinových ručiček a……"
"Slečno Lowenová vaše rady nepadají na úrodnou půdu, slečna Wideová lektvar stejně zkazí." Snape se jízlivě usmál a sledoval jak Keisha rudne, ale ne studem ale vzteky. Co si o sobě ty panáku myslíš? Sereně já poradím kdykoliv, kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. Buran, stejně lektvary umím lépe než ty!
"Nemyslím si slečno Lowenová! Strhávám nebelvíru třicet bodů!"
"Za co? Za radu?"
"Pokud chcete vědět za co, tak by jste si měla znovu přehrát vaše poslední myšlenky!"
"Ale vy nesmíte na studentech používat nitrozpyt!"
"Žalujte mě slečno Lowenová!"
"Jo u Brumbála co?!"
"Myslíte pana ředitele Brumbála! Dalších deset bodů."
"Třeba padesát, mě je to jedno!"
"Dobrá tak ještě padesát! Ještě něco by jste mi slečno Lowenová chtěla říct?"
"Jasně že...Hej Sereno!" kamarádka do ní vší silou kopla.
"Ale, ale slečno Wideová, takové násilnosti mezi Nebelvírskými studenty, deset bodů dolů. O kolikpak asi dnes přijde vaše kolej." Serena se provinile podívala a sklopila oči. Keisha se narozdíl od ní podívala tvrdě Snapeovi do očí.
"Copak slečno Lowenová? Nějaký další problém?"
"Ano a dost podstatný."
"Tak prosím, podělte se s námi......" Keisha se opovržlivě pousmála, sáhla ke své lavici a vzala své učebnice.
"To určitě! Sbohem ." Nasupeně se od něj otočila a odešla z učebny.
Jakmile se za ní zaklaply dveře, mrštila s knihami o zeď podzemní chodby. Ozvalo se tiché zadunění, jak knihy narazily na kameny a následně dopadly na zem. Ten blázen, nadutej.. co si o sobě vlastně myslí? Že je pánem tvorstva? Že si může dovolit všechno? Bylo lehce po poledni, Keisha šla do nejvyššího patra hradu a sedla si na chladnou zem. A jen tak potichu seděla. Natáhla nohy, které měla doposud skrčené pod sebou, vytáhla z hábitu hůlku a jen si s ní pohrávala. Najednou ucítila silnou bolest v noze, něco se před ní zhroutilo na zem, a nakonec to hlasitě zaklelo.
"Sakra, co to tady…." Nikde nic nebylo vidět, když se Keisha podívala pozorněji spatřila před sebou nohu, lidskou nohu v ošoupané botě, ale bylo na tom něco divného, noha končila těsně pod kolenem. Opatrně natáhla pravou ruku a dotkla se nohy, tedy spíše do ní jenom píchla. Žádná odezva, píchla do ní znovu, tentokrát se noha pohnula. Keisha vyskočila hbitě na nohy s hůlkou napřaženou proti noze a sledovala co se bude dít. Vypadalo to jako by se noha zvedla, a najednou zmizela.
"Cože? To.. ne… kde je?!"
"Tady!" Hlas neviditelného ji překvapil z pravé strany. Za okamžik se objevila noha znovu a jako by se před ní promenádovala. Keisha zmateně šermovala hůlkou, ale noha se objevila každou chvíli někde jinde.
"Tak sakra dost!" Velice rychle napřáhla hůlku směrem, kde si myslela že se bude nacházet zbytek těla.
"Mdloby na te…" ani nestačila doříci a z ničeho nic se vynořila mužská ruka a chytla ji za paži.
"Ale, to není nutné…. dej mi hůlku a já tě pustím." Hlas zněl drsně, ale zároveň naprosto v klidu.
"Ani náhodou!"
Vynořila se druhá ruka a zastavila se v poloze jako by něco očekávala.
"Ale no tak…… nic se ti nestane!"
"Jistě, a tomu mám jako věřit jo?
"Jo!" Hlas zněl výsměšně a to Keishu naštvalo.
"Je tady něco zábavnýho?"
"Ne…. naprosto nic!" Ale tón hlasu napovídal opaku. Ruka neznámého ji stiskla pevněji "Opravdu se ti nic nestane." Keisha proti své vůli povolila stisk hůlky, která jí pomalu vyklouzla z prstů a spadla přímo do ruky onoho neznámého.
"No není to tak lepší?"
"Když mě pořád držíte tak ne!"
"Promiň." Pustil ji.
"My si tykáme? Nevím kdo jste, jak jste se sem dostal a protože se tady po hradě potloukáte pod vlivem nějakého neviditelného kouzla myslím si že jste tady tajně!"
"V něčem máš, máte pravdu slečno. Opravdu nevíte kdo jsem, jsem tu - dá se říct tajně, ale to že jsem tu pod vlivem neviditelného kouzla to pravda není."
"Aha, tak konečně alespoň něco. A dál?!"
"Co dál? Jak dál?!"
"No, kdo jste……"
"Aha… je to opravdu tak důležité?"
"Jo, je….!" V prázdném prostoru se najednou objevila hlava, krk, a nakonec i celá postava. Stál před ní vysoký muž, jeho tmavé vlasy mu sahaly až po ramena, na jeho tváři hrálo pár vrásek, které se ztrácely v neupraveném strništi vousů, zakrývaly skoro půl jeho obličeje. Připadal jí známý, ale nevěděla odkud, nebo proč.
"Stačí?! Promiň, rád bych se s tebou seznamoval, vlastně bych byl rád tebou vyslýchán, ale mám ještě něco na práci. Třeba se ještě uvidíme."
"Ale….." Její námitky propluly prázdnem. Sotva dořekl poslední slova ztratil se stejně tak rychle jako se objevil.
***
Bylo ráno, Keisha vstala z postele, ale pak si zase bezmocně lehla. Cítila že jí není úplně nejlépe, roztřesenou rukou si sáhla na čelo a poznala že má horečku. Zachumlala se znovu do ještě teplé peřiny a zavřela oči. Klidu jí však dopřáno nebylo.
"Keisho, co je? Měla by si vstávat, snídani už sice nestihneš, ale lektvary bys stihnout měla… víš jaký je Snape?!"
"Není mi nějak dobře Sereno!"
"Tak si zajdi za madam Pomfreyovou."
"Ne, zas tak hrozný to určitě není."
"V tom případě vstávej, nebo to opravdu nestihneš."
"Tak jdi napřed, já hned dorazím." Serena odešla a Keisha vstala, nepřipravovala se sice dlouho ale stejně jí moc času nezbývalo. Jakmile zjistila, že už pět minut je hodina, zkřivila ustrašeně obličej a vydala se na cestu do sklepení, kde na ni čekala hodina lektvarů s otravným profesorem.
Celá udýchaná zpomalila před učebnou a chvíli poslouchala co se vevnitř děje, bylo tam ticho. Dveře se najednou rozlétly a v nich stál Snape.
"Doufám, že jste se alespoň dobře vyspala!"
"Samozřejmě, jak jinak."
"Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši nedochvilnost a dalších pět za vaši neskutečnou drzost." Keisha neměla náladu reagovat, pomalu se protáhla kolem výhružně stojící postavy a namířila si to ke svému místu.
"Kam si myslíte že jdete slečno Lowenová?"
"Na své místo PANE PROFESORE!"
"Lektvar který děláme je základem pro závěrečné zkoušky, a protože jste nebyla schopná přijít včas, nemá ani cenu aby jste se snažila ho správně vytvořit."
"Ale…"
"Mlčte!" Zasyčel "snad jsem vám něco řekl ne?!"
"Vy víte, že na lektvary jsem v této třídě nejlepší a….."
"Myslíte? To jste opravdu tak naivní? vy a nejlepší?! Od kdy?"
"Od vždycky!" Zrudla vzteky, byla nejlepší a on to věděl.
"Tak dost, myslím si že nemá cenu aby jste byla přítomna, a pokud si usmyslíte že příště na mou hodinu zase přijdete, tak si pro jistotu zalepte pusu. Dál se o tom s vámi nehodlám bavit!"
"Víš co.. ty, ty ty nadutej, arogantní pitomče?! Strč si ty lektvary pod ten svůj hnusnej černej hábit anebo víš co? Udav se s nima!" Celá třída se na ni otočila a s otevřenýma pusama sledovali jak odchází, ne jinak na tom byl a slavný profesor lektvarů.
"Slečno Lowenová, po tomto výstupu nepočítejte, že by jste byla připuštěna k závěrečným zkouškám!" Keisha už k nim byla otočená zády a rukou sahala po klice, slyšela poslední větu a do očí se jí vehnaly slzy. Slzy vzteku, ukřivdění, nenávisti. Vyšla až do horních pater hradu, opřela se o zeď a snažila se utřít si slzy, které ne a ne ustat.
"Tak tohle bych do tebe neřekl." Keisha zvedla hlavu, ale nikoho neviděla, došlo jí to-
"Zase vy? Jděte pryč, nemám náladu se s někým vybavovat, hlavně ne s někým koho ani nevidím."
"Já zapomněl promiň." Po chvíli se tam objevil. "Tohle si nedovolil na Snapea ani Harry"
"Kdo? Myslíš Pottera?"
"Jo, přesně toho."
"Ty ho znáš?"
"No, vlastně ani ne, jen od vidění."
"Aha, počkej, jak vlastně víš o tom co se dělo na lektvarech?!"
"No řekněme, že jsem se byl podívat na starého známého. Na vypij to." Podával jí lahvičku s čirou tekutinou.
"Co je to?"
"Lék, vypadalas nemocně, teď vypadáš spíš ubrečeně."
"Já to nechci. Vyléčím se po mudlovsku." Usmál se.
"Tak to může trvat pěkně dlouho, je vidět že si odvážná, ale nemoc si můžeš vyzkoušet jindy, teď to vypij." Podívala se na něj a poslušně vypila lektvar. Okamžitě pocítila jeho účinky, zatmělo se jí před očima a ona cítila jak padá.
***
Otevřela oči, ležela na chodbě v nejvyšších patrech hradu.
"Co se to stalo?!"
"Asi jsem to namíchal moc silné, to víš na lektvary já nebyl."
"Aha, takže poučení pro příště, nesnaž se mě léčit, jinak bych to taky nemusela přežít." Usmál se. "To ale není k smíchu. To je naprosto vážná věc měl by ses to naučit pořádně, a ne si z někoho dělat pokusný králíky."
"Jo to není nejhorší nápad." Zatvářil se přihlouple. Usmála se. "No konečně, úsměv, ani jsem nečekal že se ho dočkám." Hned se zatvářila normálně. "počkej, to jsem neřekl proto , aby si se přestala usmívat, sluší ti to když jsi veselá Keisho."
"Co?!"
"No, že by ses prostě měla smát častěji!"
"Ne to, jak si mi to řekl?"
"Keisho, to je snad tvé jméno ne?!"
"Je, ale… ale jak to, že ho víš?"
"Lektvary…….. Ten lék neměl mazat paměť."
"Taky nemazal, tak ty víš snad všechno a já ani nevím jak se jmenuješ."
"Sirius."
"A dál?!"
"Prostě jenom Sirius."
"To je najednou důvěry."
"Opatrnost."
"Jak chceš, Siriusi." Keisha cítila, že jí není dobře, začala se jí točit hlava, omdlela poslední co cítila, byly ruce, které ji zachránily před pádem na tvrdou zem.
***
Probralo ji drsné škrábání na tváři, zprudka otevřela oči. Automaticky vymrštila ruku, která se zastavila o Siriusovu tvář, která byla velice blízko její.
"Co to sakra děláš!"
"Já? Co děláš ty?! Jen jsem se snažil tě mile probudit, Neznáš pohádku o Šípkové Růžence?!"
"Znám, ale pokud vím tak ten princ neměl vousy, a hlavně princezna na to probuzení čekala!"
"No a ty snad ne?!" Následovala chvíle trapného ticha, oba dva se na sebe dívali, Keisha zrudla.
"Hmm, ne, nečekala."
"Tak, to mi promiň, jen jsem myslel…."
"Ne, ty promiň mně, Siriusi."
"Nemáš se za co omlouvat."
"Ale mám." Přiblížila se k němu a políbila ho. "Za tohle."
"Tak za tohle si se rozhodně omlouvat nemusela." Usmál se a jemně ji pohladil po tváři. Nacházeli se stále na jedné z chodeb hradu, bylo jen otázkou okamžiku, kdy nějaký student projde kolem, Sirius si to uvědomoval. Sáhl po neviditelném plášti a přes oba dva je natáhl. V bezpečí neviditelna ji znovu políbil, tentokrát vášnivěji.
"Black."
"Co?"
"Jsem Sirius Black." Objala ho.
"Děkuju."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 23. prosince 2007 v 0:10 | Reagovat

Jéé! To je hezký! Nevim proč, ale zalily se mi oči slzami...To je asi mojí melancholickou náladou, zatracený Vánoce!=D

Hezké Svátky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.