Why

28. listopadu 2006 v 14:01 | Lucinka |  Why - HET
Ahojky, chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Spousta příběhů od jiných autorek, které čtu jsou psané v ICH- formě. Za pokus to stálo, nevím jestli se mi to povedlo jak mělo, ale rozhodně to je změna, kterou jsem potřebovala.
Tak doufám, že to nebude totální propadák. (Díky za komentíky)
Jinak bych si chtěla malinko postěžovat, já vím, že ze Snapea občas dělám romantika, ale udělat z něj chlapa, kterej má tělo samý sval, no dokážete si to někdo představit? Snape v posilce?JJJ Já teda ne.

WHY?

Člověk má vždy něco rád. Vždy se k něčemu upne. Někdy je to jiný člověk, jindy zase kniha. Někdo se upne k deníčku, někdo radši k plyšákovi, který nikdy nebude schopen zradit. Co je vlastně zrada? Když vám někdo lže? Když vás někdo jakkoliv podrazí, nebo když vás někdo opustí?! Jmenuji se Consuella a mám problém. Nechci, nebo možná nedokážu dospět..
Mým důvěrníkem je velký medvěd (A to je mi 22 let), který leží na mé posteli a ……. možná je to trochu podivné ale imaginární postava. V životě jsem tu osobu neviděla, jen ji obdivuji. Ano jsem jeden z mnoha lidí, našla jsem zalíbení ve světě magie a kouzel. Ve světě, který neřeší problémy nás ostatních. Odehrávají se tam příběhy lidí, kouzelníků, a mě jenom udivuje, s jakou lehkostí se dokáží bavit, i když musí řešit nějaký problém. Já vždy jen dokážu brečet, a když se nejedná o citově vypjatou situaci při které brečím jak želva ( pozor tím nemyslím film Titanik, nebo jemu podobné), tak se na čas uzavřu sama do sebe. Tehdy se pro mě stane nejlepším přítelem můj méďa, který vždy vyslechne to co chci říct, a i když se kolikrát chovám jako hysterka, nebo obviňuji svět kolem sebe (většinou neprávem, protože nechci přiznat chybu, která je na mé straně) on nenamítá, nešklebí se, nerozejde se se mnou prostě jenom mlčí. Není to ideální partner? Není! Připadám si jak na nějakém sezení anonymních alkoholiků.
"Měla by si jít spát Consuello." Objevil se naprosto nečekaně, tajemná postava stála nade mnou a sledovala jak vyťukávám nějaký srdceryvný text no klávesnice počítače.
"Víš, že nemám ráda, když mi takhle někdo říká!"
"Dobře, Elle, měla by si jít spát!" Vždy, když přišel, dokázal jen poučovat. Moje fantazie byla opravdu velice dobrá. Nebo jsem padlá na hlavu, když si od iluze nechám poroučet!
"Sevie, měl by si zmizet!" Jeho rysy ztvrdly.
"TY jsi dobrá, já mám respektovat to, že se ti nelíbí oslovení Consuell, ale ty….. ty mi můžeš říkat Sevie? Víš že to nesnáším! Být studentkou v Bradavicích strhl bych ti hodně bodů, nebo bych ti dal školní trest!"
"Ale to bohužel pro tebe, a bohudík pro mě nejsem, že?!" A helemese moje iluze má i vlastní hlavu.
"Jistě že mám vlastní hlavu, kdo si myslíš, že jsem?!"
"A kdo si myslíš, že jsi !? Do hlavy mi nelez, nemáš na to právo!" Vztekala jsem se, a jemu se to očividně líbilo, na tváři mu hrál jeho jízlivý úsměv.
"Když ty mi své myšlenky přímo nabízíš! Nitrozpyt je prostě moje druhá přirozenost."
"A řekni mi Ty, obávaný profesore lektvarů co je tou první přirozeností, ne víš co radši si to nech pro sebe. Mohla bych se začít smát a to by si se zase urazil - jako vždy!"
"Myslíš si, že když jsem pouhá představa, nemůžu si dělat co chci?!"
"Jak ty můžeš vědět, že si pouhá představa, i když, co bys asi byl." Zamyslela jsem se, kdy jsme se vlastně setkali poprvé? Má paměť nikdy nebyla špatná, ale nyní to bylo jako opar mlhy a já si nemohla vzpomenout co bylo tím prvním podnětem, abych si ho začala představovat takhle reálně.
"Měl by si jít SEVERUSI. Nemám na nic náladu, ani na tvé trapné historky jak si zase potrestal Pottera." Vstala jsem a stoupla si naproti mé iluzi. Máchla jsem rukou v domnění že se Sevrus rozplyne, že se vypaří. Nestalo se. Místo toho moje ruka narazila na jeho tělo. Pořádně to bolelo - tedy alespoň mě, on sám se ani nepohnul. Musel na mě být zvláštní pohled - vytřeštěné oči, ruka se mi zastavila na jeho rameni. Jako bych se chtěla ujistit že jen nesním jsem ho štípla.
"Au, sakra, co si myslíš, že děláš Elle?! Měla by si štípat sama sebe abys zjistila, že jsem, teda vlastně nejsem iluze." Snažil se na svém obličeji vyloudit ten kamenný pohled, kterým vždy častoval své studenty.
"Nezkoušej to na mě, ty tvé pohledy na mě nefungují." Přešla jsem jeho poznámku o štípaní, ale mě něco nutilo přemýšlet, proč se nerozplynul. Stále stojíc v jeho těsné blízkosti, jsem mohla cítit zvláštní vůni. Iluze má nějakou vůni? Počkat, tady něco nehraje!
"Co?!" Můj zmatený pohled asi mluvil za vše.
"No konečně jsi na to přišla."
"Na co? Jak, cože?!"
"Jsi jako mí studenti, opravdu."
"Tak takovéhle poznámky si můžeš nechat od cesty!" Otočila jsem se k němu zády a potichu jsem si napočítala do deseti, vlastně pro jistotu do dvaceti. Otočka zpět pro mě znamenala další údiv, na protější straně, kde měl stát, byla pouze holá zeď.
"Tak, to byla jen iluze…. jsem už asi opravdu padlá na hlavu."
"Ehm." Z druhé strany pokoje se ozvalo zakašlání. Zprudka jsem se otočila a byl tam. Seděl na křesle, které vévodilo celému mému pokoji.
"Sedí se ti pohodlně?!"
"Samozřejmě." Zároveň s jeho odpovědí mi uštědřil i jízlivý úsměv. Prsty začal bubnovat do opěradel.
"Nech toho."
"Čeho?" Zeptal se nevinně, ale bylo jasné, že mě chce jen rozzuřit, a docela se mu to vedlo. Židle na protější straně pokoje nevypadala tak pohodlně, ale mě postačila.
"Tak OK. Kdo jsi, co tu děláš?!"
"Počkej, bavíme se spolu už nejméně rok a to přinejmenším pětkrát do týdne a ty stále nevíš kdo jsem?"
"Mám volat do blázince? Buď jsi blázen ty, nebo já! Snad si nemyslíš, že ti budu věřit to že jsi Severus Snape! Kdyby si byl opravdu jen má iluze tak možná….. ale takhle, opravdový reálný člověk? Ne, to není možné." Opravdu jsem si myslela, že jednoduše blázním.
"Neblázníš, a já už vůbec ne. Prostě magie existuje!"
"Ha, dovol mi abych se zasmála."
"Mlč, myslím si, že moje společnost už na tobě zanechala nějaké stopy, začínáš být stejně jízlivá jako já!" Jeho slova mě potěšila, ale co to bylo vůči tomu jaký boj se ve mně teď odehrával.
"Rowlingová nepsala o fantazii." Došlo mi to.
"Ne."
"Takže, Bradavice, ty, Harry a….."
"A Voldemort, ano existujeme."
"Ale jak?"
"Jednoduše, Rowlingová si všímala věcí, které jste vy ostatní nevnímali. Vraždy, které Ministerstvo kouzel krylo za obyčejné nehody, nebo Famfrpálové turnaje - prostě jen nadpozemské úkazy na obloze."
"Jak si se ale ty dostal ke mně? Londýn je odsud dost daleko a lidí je na světě hodně, tak proč já?"
"Pamatuješ jak sis četla první díl? Kouzelníci, kteří jsou mocní, mocnější než obyčejní studenti se dokáží hodně koncentrovat. Díky tomu Nitrozpyt pronikl až k tobě. Už od prvního dílu jsi nemusela Pottera a tu jeho partičku, byla si dobrá, ale moje osoba tě přitahovala mnohem víc než kdokoliv ostatní. Vždy když jsi si četla byl jsem s tebou. Chtěl jsem tě poznat. No a zbytek už znáš, jsem tvá iluze - tedy alespoň podle tvého mínění.
"Takže ty si celou dobu….. celou dobu jsi mě obelhával…."
"Nebuď jak malá, je čas dospět, hůlkou se rozpřáhl a z mé postele přímo k němu levitoval můj medvěd. Uchopil ho a roztrhl.
"Co si myslíš, že děláš?!"
"Pomáhám ti dospět. Nepoutej se k takovým pošetilostem, jako je ubohý plyšák. Musíš své problémy řešit, ne je odkládat, nebo je probírat s iluzí. Realita je úplně něco jiného než co si myslíš!" V jeho očích jsem viděla zlost, strach, bolest když vyhrnoval svůj rukáv a zlostně ukazoval na znamení zla které měl vypálené na předloktí. "To je realita!" Zhnuseně pustil rukáv, který zakryl důkaz zla v něm samém. Nestačila jsem se divit, bylo toho na mě moc, zjištění, že svět kouzel a magie není jen snem, že on je reálný.
Jeho směrem najednou letěl polštář. Ten hod byl mým chabým pokusem, jak zjistit, že opravdu jenom nesním. Ne, nebyl to sen. Bez znaku námahy mávl hůlkou a polštář letěl úplně jiným směrem. Vstal a posměšně se podíval mým směrem.
"Stále tak naivní."
"Sakra, nech si ty svoje poučky pro svý studenty, já na to nejsem zvědavá." Hranice mé trpělivosti byli napnuté k prasknutí.
"Ale jsi. Já to vím, nezapomeň, že nejsem hlupák."
"Jsi!"
"Umíněný malý děcko! Dospěj už konečně, za ten rok co tě znám jsi stále tak dětinská, nemyslíš, že by to už stačilo?!"
"Řekla jsem ti, že na tebe.. teda na tvoje silný řečičky nejsem zvědavá!" Zmizel, ale vzápětí se objevil těsně u mě.
"Consuello, nehraj si. Možná si myslíš, že si to nechám líbit, ale všeho moc škodí!" Ucítila jsem neskutečnou bolest na ruce, surově mě za ni chytil.
"Pusť mě sakra." Bušení mou volnou rukou ho ani nevyvedlo z míry. "Tak pusť!" Rychlostí blesku jsem se přesunula k oknu, zády k němu, aby neviděl slané potůčky slz, které mi začaly stékat po tvářích. Položil mi své ruce na ramena.
"Uklidni se. Tohle ti nepomůže. Takhle nic nevyřešíš." Cítila jsem jeho dech na svém krku. Přeběhl mi mráz po zádech, když mi šeptal do ucha. Poprvé jsem se necítila jako dítě, když se dotkl mého krku, když si mě k sobě otočil a díval se mi do očí. Stále v nich bylo něco jízlivého, ale to by nebyl on. Políbil mě, najednou z ničeho nic přestal.
"I dospět má své klady a výhody, nejenom starosti." Poodstoupil.
"Co se děje!?" Byla jsem naprosto zmatená.
"Sbohem!"
Zmizel. Bylo mi jasné, že už ho nikdy neuvidím. Byl pro mě vším co si má dětská fantazie dokázala představit, a teď byl najednou pryč, navždy. Má mysl nedokázala pochopit že to vše je pravda. Bradavice, magie, kouzla, Severus…. V hlavě mi ale stále vrtalo jestli se mi to přece jenom nezdálo, ale jakmile jsem spatřila zničeného medvídka, bylo mi jasné že ne. Já chci dospět, opravdu chci, měla bych. Ale proč?
Konec
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Blackie Blackie | 5. prosince 2006 v 22:17 | Reagovat

bomba......................... moc pěkný

2 Lucinka Lucinka | E-mail | 20. února 2007 v 16:47 | Reagovat

téééda začínám pochybovat jestli Bradavice, Harry , Sevie...atd....fakt neexistujou?:D

3 Hornet Hornet | Web | 11. května 2007 v 21:37 | Reagovat

teda jen pusa? x))

4 Šmudlinka Šmudlinka | 11. května 2007 v 22:27 | Reagovat

No jo, jen pusinka, v době kdy jsem to psala jsem ještě nebyla zvrhlá..... navíc jsem se do její postavy hodně vžívala... spíš jako bych to byla já....... protože Severus je moje úchylka... :-))

5 Sylvík Sylvík | E-mail | 18. května 2007 v 14:08 | Reagovat

Z tohohle mě fakt mrazí. Je to tak... reálné. Nádherně napsané, s citem... úžasné prostě. Díky.

6 Catherrina Catherrina | E-mail | Web | 22. prosince 2007 v 23:43 | Reagovat

No páni...

Teda představte si, že by opravdu všechno existovalo! Severus, Harry, Voldemort...Asi bych se dobrovolně hlásila v Bohnicích.

Jinak moc hezky píšeš! Strašně se mi líbí, když je povídka napsaná tajemně, ale stejně krásně...

Jen tak dál!=D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.