1. Kapitola - Co je pravda?

27. března 2007 v 18:48 | Lucinka/Šmudlinka |  Co je pravda? - HET
No Lidičky, je tu tedy povídka, kterou jsem napsala, není nic mo, nemá skoro žádný pořádný děj, nic moc zápletkua akce taky chybí, potřebuju se zaběhnout - zase…. V záloze je ale další povídka, která se bude dokončovat, a ta snad bude lepší.. no nic, nebudu vás zdržovat. A mějte na mysli, jakmile nikoho nezabiju, tak to většinou nestojí za to… Tohle je povídka postavená na hlavu…. Si myslím, že jsem i já na hlavu… No každopádně jsem si jistá, že tuhle povídku, já osobně beru jen jako takový lehký rozjezd……….. tak ale teď už se do toho pusťte J
Vaše šmudlinka
p.s. Chci slyšet i špatný komentáře tak se nebojte mě pořádně zkritizovat!!! :-)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Co je pravda?
Na kamenném schodišti se ozvaly kroky. Snape se ale ani neotočil, jen hleděl na obzor. Do sovince vstoupila mladá žena s dlouhými vlasy. Jen co si ho všimla, decentně zakašlala, aby mu dala na vědomí svou přítomnost.
"Omlouvám se, netušila jsem že tu někdo tak brzo bude." Spěšně přistoupila k malé šedé školní sovičce a předala jí malý stočený papírek. Snape se ani nepohnul, čekal až odejde.
"Není vám nic?" Zeptala se starostlivě.
"Ne nic, a i kdyby, tak vám do toho nic není slečno Grangerová!" Zasyčel Snape, stále otočený směrem k výklenku.
"Jistě máte pravdu, není mi do toho nic, pokud se to tedy netýká školy, jako profesorka mám za povinnost starat se o dobrý chod této školy."
"Samozřejmě, ale pokud by se to týkalo školy tak já uznám za vhodné jestli vám to mám říct nebo ne. Nemusíte strkat nos všude! Pokud jste si vyřídila vše co jste chtěla měla by jste zmizet. Rušíte mě!"
" Jak jinak, Vás ruší každý normální člověk, že?!"
"Ne! Jenom hloupá ženská jako vy, která si myslí, že dokáže pomoci každému a cpe se do věcí do kterých jí nic není. Přesněji řečeno - aby nedošlo k omylu - tou ženskou samozřejmě myslím vás!!!"
"Ten tón bych si vyprošovala, už nejsem malá holka, kterou by jste děsil svými jizlivými řečmi a výhružným postojem."
"Ano? Že jsem si nevšiml." Konečně se na ní podíval a na tváři se mu objevilo něco jako úsměv. Jeho typický posměšný úsměv!
Hermiona se musela hodně ovládat aby po něm neskočila a nezačala ho fackovat. Upřeně na něj zírala.
"Tím pohledem mě chcete vyděsit nebo co? Ale slečno Grangerová vy jste opravdu nepoučitelná. Bohužel body vám už strhávat nemohu."
"Taková škoda že?"
"Ale víte co? Je takový krásný den" koukala na něj a čekala co z něj vypadne " jako dělaný na inspekci na vaší hodině!" Opět se na ni usmál a s pocitem vítězství ji obešel a odcházel pryč. Hermiona tam zůstala stát a nevěřícně koukala směrem, kam před malou chvílí odlétla sovička s jejím dopisem.
***
Od té doby co byla profesorkou v Bradavicích jí Snape dělal jen samé naschvály, jako kdyby ji chtěl vyštípat. Nevěděla co měl v úmyslu dělat se školou, ze které všichni dobří profesoři odchází. Madam Pomfreyová, Hrochová i další po Brumbálově smrti odešli. Snape jako ředitel neuměl najít dobrou náhradu, nehodlal nikoho prosit, a to byla jeho chyba.
Usadila se ve svém kabinetu a zhluboka si oddechla. Musím si připravit výbornou hodinu, aby mi nemohl absolutně nic vyčíst, nesmí, nedovolím to…. Už mě nebaví ty jeho věčné urážky. Čeho si myslí že tím dosáhne? Hlupák, arogantní a rádoby zlý Snape. Měla ještě volnou chvíli, než začne hodina Nebelvíru se Zmijozelem, bála se, ale zároveň cítila, jak jí stoupá sebevědomí, s každou nadávkou namířenou proti Snapeovi si byla jistější, že to hravě zvládne.
"Kdyby tu byl alespoň Harry, nebo Ron." Posteskla si nahlas. Ale nebylo jí to nic platné.
Na stůl si připravila pomůcky, srovnala je do komínku a opřela se dlaněmi o stůl, sklonila hlavu a začala se pomalu vydýchávat, minutu od minuty jí bylo hůř a hůř. Sebevědomí šlo dolů tak rychle, jako šlo ještě před chvílí nahoru. Po chvíli rozjímání slyšela nějaký podivný šramot, vycházel ode dveří. Potichu se k nim přiblížila a poslouchala, z chodby k ní doléhaly nějaké dětské hlasy.
"Ne, já ne…. Ty sis to vymyslel…."
"No to ani omylem, můj nápad to nebyl, udělej to ty……"
"Tak to uděláme společně, co ty na to?"
"Ne, tak to ne……. Ty sám."
Ve chvíli, kdy Hermiona začala otevírat dveře se ozvala rána. Kolem ní se objevil černý kouř a ona upadla.
***
Probrala se. Hlava ji třeštila. Rychle otevřela oči, aby zastihla studenty, které nemine školní trest, na hodně dlouhou dobu. Nebyla pomstychtivá, ale tohle si přece jako profesorka Bradavické školy nemohla nechat líbit… Neviděla nikoho a nic. Opar mlhy kolem ní zahaloval naprosto vše. Pravou rukou šátrala kolem sebe. Podařilo se, nahmatala něco teplého.
"Miláčku ty už jsi vzhůru?" Trhla sebou, vymrštila druhou ruku ke kapse hábitu. To co hledala tam nebylo.
"Sakra, kde mám hůlku…"
"Miláčku, co kde máš?" Hermiona kolem sebe začala kmitat rukama, věděla, že se sice neubrání, ale protivníkovi způsobí alespoň nějakou újmu.
"Mio, co to děláš? Něco se ti zdálo, noční můra, klid…. Lehni si…" Neznámý ji chytil za ruce a něžně ji přitlačil zpět. Všimla si, že jak házela rukama, bílý opar se rozplynul, uvědomila si, že to nebyla mlha, ale peřina ve sněhově bílém povlečení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elánius Elánius | Web | 6. září 2007 v 19:27 | Reagovat

To je zajímavé tak honem další:-)

2 Elaine Elaine | E-mail | Web | 21. ledna 2008 v 15:35 | Reagovat

Ahojky šmudlí, jsem tu už dlouhatánskou dobu nebyla...tak ti to zase musím zkouknout.....krásnej začátek...uvidíme co dál..:):-*Lucinka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.