2. Kapitolka - Obyčejné štěstí =>MM

23. dubna 2007 v 20:53 | Lucinka |  -- Obyčejně štěstí (povídka)
Po delší době jsem se k tomu vrátila, některé kapitolky tu ještě mám, ale nechci je uveřeˇjňovat najednou (snad pochopíte - postupně upravuji alespoň některé nedostatky)... Ale zjistila jsem, jaká hrůza to byla když jsem psala dříve... Ne že by to bylo teď nějak moc lepší, ale řekla bych, že tam určitý posun je... Myslím, že poznáte, ten rozdíl, až časem vložím kapitolu, kterou budu psát teď... ale to je ještě daleko... :-)

Zacka poznala jako sedmiletá holčička ve škole sv. Pavla. Jednou ho do třídy přivedla sestra Carlita. Hrubě ho vláčela za paži, a měla proč. Zack byl největším raubířem školy. ZA každým problémem se skrýval jeho podpis.Sestra Carlita ho postavila před celou třídu a začala mluvit.
"Takže toto je váš nový spolužák, všichni víte , že na škole nový není." Mluvila přerývaně ale mluvila. Sarah viděla jak Zack posunky uráží ctihodnou sestru.Musela se tomu jen nenápadně zasmát.Sestra hovořila dál.
"Zachary bude určitě hodný chlapec, nebude se vám posmívat……….
Dále už Sarah neposlouchala, nezajímalo jí to. Neměla důvod starat se školního raubíře, kterého ano neměla v lásce za věci , které jí prováděl. Tahal ji nemilosrdně za copy , které jí každé ráno zaplétala sestra Sandra. Teď když stál před tabulí, viděla jeho slabost celkem ho i litovala.
"Tak Zachary posaď se támhle vedle Sarah ano?"
Sarah zkameněla a zadívala se do země. Nechtěla se na Zacka ani podívat. Neměla zájem aby jí zase nějak ublížil. On si k ní mlčky přisedl. Konečně ta malá copatá holčička sebrala všechnu odvahu a pozvedla oči. Viděla ošoupaná kolena u manšestrových kalhot, zelené triko a nakonec i obličej. Ale co to?? Že by Zack Stoner, největší machr z prvního stupně plakal?? Ano, na řasách se mu neposlušně houpala kapka slané tekutiny. Se zájmem se na něj podívala, ale on po ní hodil vražedný pohled. Kamarádka která seděla před Sarah se chtěla podívat na nového spolužáka, ale copatá dívenka jí stačila dloubnout do ramene, aby naznačila že se nemá otáčet. Rychle sáhla do aktovky pro kapesník, který nenápadně pod starou lavicí podala Ušmudlanému klukovi vedle ní. Nechtěla , aby ho někdo takhle zahlédl , ani nevěděla proč, zdálo se jí , že by to nebylo dobré ano pro něj a ani pro zbytek třídy. Vzal si kapesník, v jeho očích zahlédla náznak radosti, vděčnosti.
Začervenala se, sklonila hlavu a pustila se zase do své obvyklé činnosti. Malovala nebe, které jí dodávalo volnost, vždy přikreslila nějakého koně jako známku volnosti. V tom ji přerušil hlas :
" Není to špatný, ale stejně znám lepší!"
"Já vím já také ale musíš říct , že se pomalu zlepšuji.!"
"Co to pořád kreslíš?" Zvědavě se otázal.
" Nebesa a k tomu létající i nelétavé koně!"
" A proč koně???"
" Dávají mi volnost, vždy mě unesou za dobrodružstvím, zbavím se tak na chvilku strachu, starostí a všeho špatného co mě obklopuje!Chceš se podívat co jsem nakreslila??
" Jo rád." Řekl nepřesvědčivě, ale stejně se začal probírat výkresy. Narazil na Obrázek vzpínajícího se Mustanga.
" Ten se mi moc líbí!"
" Tak si ho vezmi"Sarah se s ním tak bavila, že si ani jeden z nich nevšiml, že zůstali ve třídě sami. Zack si rychle sbalil věci a pelášil ze třídy.Sarah si v klidu přerovnala obrázky a pomalu šla domů. Ne že by jí Zack nezajímal , ale spíše se ho bála než by ho obdivovala. Vždy když šla po ulici a všimla si že jde naproti ní tak v rychlosti přeběhla silnici na druhou stranu. Pak už ho nikdy v životě neviděla- až teď kdy se sám ozval. Nevím jestli si pamatuje na to všechno, ale doufám že spíše ne.
Hodila si mobil do aktovky a vyrazila na cestu domů. Tam jí ale čekalo zajímavé překvapení. Jen co Sarah zabouchla dveře svého starého auta a přešla ke dveřím, uviděla velkou hroudu čehosi lesklého. Nevěděla co to je dokud se toho nedotkla. Bylo to jemné, odklopila vrchní vrstvu, pod ní poodkryly plátky poupat rudých růží. Vzala je a oparně přenesla do bytu.
Odstranila rumělkový alobal a položila krásné květiny na stůl. Odběhla z pokoje do ložnice, kde stála na stole nádherná broušená váza. Odnesla ji do malého ale útulného obýváku, který byl vymalován ve stylu podzimu, nechyběly ani drobné doplňky, a samozřejmě plno sošek koní. Stále to byla její nejoblíbenější zvířata, kdyby mohla, a měla na to, koupila by si jednoho a starala se o něj. Odvezl by jí za dobrodružstvím, utekla by ponurému světu tam venku, za dveřmi jejího bytu, jejího bezpečí ze kterého ji nikdo nemohl dostat.
Vzala svazek růží, muselo jich být přinejmenším třicet, možná čtyřicet. Tolik růží nikdy nedostala, ani od svého snoubence. Ten ji ale nedokázal pochopit, ona se s tím nedokázala smířit. Každý den jí něco vyčetl, to jak se obléká, to jak celkově vypadá. Jednou ji Paul pozval na večeři do světoznámé vyhlášené restaurace Dijoneur. Chtěla pro něj být přitažlivá, chtěla se mu líbit. Vzala si ty nejlepší šaty, které měla . Byly splývavé, rudé s hlubokým výstřihem, korzetové a sahaly až po kotníky. Cítila se v nich jako královna. Koupila si je na slavnostní příležitosti. Očekávala že to bude právě tento den. Myslela , že ji Paul požádá o ruku. Ona měla v úmyslu mu říci že je dost času, a že si jejich láskou není tak úplně jistá.
"Uvidíme jak se to vyvine." řekla si jen tak polohlasně. Vyrazila z bytu, naproti ní si to v černém saku s bílou košilí a vínovou kravatou pochodoval malý muž, s výrazem netečným jako vždy. Byl to Paul. Usmála se jak nejlépe uměla , nasadila výraz překvapení když zjistila , že před ní stojí úplně jiný člověk. Celkem mu to slušelo. Jen co k ní dorazil prohlédl si jí od hlavy až k patě a konstatoval:
" Jo pěkný, ale vypadáš v tom nějak divně."
" Jak divně? To se ti to nelíbí?"
" Víš na mě si trochu moc přemalovaná."
" Co tím chceš říct? Řekla Sarah už trochu podrážděným hlasem.
" No jen .. vlastně nic."
Mlčky se na sebe podívali. Nic se nedělo, nebylo proč dál čekat a tak se vydali do restaurace. U dveří je slušně přivítali. Bylo vidět že to není jen nějaká tuctová jídelna, jen co dosedli už u nich byla číšnice. Víno bylo první co se objevilo na seznamu. Nespěchali, a tak si řekli že si jídlo dají později. Když jim přinesli víno spustil Paul.
" Víš něco ti chci již dlouho říct…" Jeho hlas zněl trochu nejistě, nevyrovnaně. Rozhodně to neznělo jako vyznání a nabídka svazku ve kterém by spolu měly strávit zbytek života.
" Ano? Copak potřebuješ?"
" Chtěl sem ti jen říct že jsem poznal skvělou ženu."
" Ano..."
"Nechej mě domluvit!"
"Tak povídej, dnes jsem snad připravená na vše."
"Dobrá tedy, no prostě se s tebou chci rozejít, ale takhle jsem ti to nechtěl říct."
Sarah zaskočilo, i když o tom přemýšlela přeci jen to doopravdy nečekala. Věděla že Paul měl několik podezřelých známostí, ale snažila se to nevidět. Teď ale bylo pozdě. Paul zavolal číšnici a objednal jídlo. Sarah pořád seděla jako omámená, když se jí to vše znovu promítalo v hlavě , bylo to vlastně lepší, ale stejně to moc bolelo, tohoto muže milovala a chodila s ním skoro přes tři roky, dokonce spolu jeden čas bydleli, ale neklapalo to, a tak si řekli že to zkusí až později. Asi na to ještě nebyli připravení.
Číšnice donesla jídlo. Sarah Vstala od stolu, pohodila nedbale ubrousek do nenačatého talíře a rázně odešla. Opět to bylo tady, stala se z ní zase ta šedá myš. Ta šedá myš bez partnera, která se zajímá jen o práci a všechny a všechno bez mrknutí oka přehlíží.
***
Dosedla na krásně měkkou postel. Zády se opřela o horu polštářů v hlavě postele.
Nekonečně dlouho omílala v hlavě myšlenky na vše co se stalo, na to co se dělo a co se dít bude. Byla nečekaně moc spokojená. Snad to bylo tím že se rozešla, tedy spíše že se Paul rozešel s ní, možná to bylo tím že nečekaný telefonát od bývalého spolužáka ji tak trochu překvapil. Sama se divila že by ho mohla ještě někdy slyšet ba dokonce vidět. Bolela jí hlava, nepřikládala tomu větší význam, protože to se jí stávalo častěji. Pomalu zvedla hlavu, podepřela se lokty a přesunula se na rovnou ustlanou deku položenou v nohách postele. Zavřela oči a nechala se unášet vírem myšlenek. Usnula velice rychle a probudila se až kolem půlnoci, a to díky neustále vyzvánějícímu telefonu. Nechtěla to zvednout, neměla sílu se nějak angažovat v rozhovoru s kýmkoliv, a zvláště v tuto nekřesťanskou hodinu. Pomalu prohloupla oči a zamžourala do jemně osvíceného pokoje. Byla absolutně dezorientovaná. Vstala a přešla na druhou stranu pokoje, vzala mobil do ruky, ten jako na potvoru přestal zvonit. Jako naprostý laik přes telefony stiskla nepatrné tlačítko, aby vyvolala ten nepřijatý hovor, který ji vytrhl ze sladkého osvobozujícího spánku. "Neznámé číslo…Tak to mi teda nestálo ani za to, abych z té postele vstala!!!" Nebylo to tak obvyklé aby klela, ale nyní to bylo opravdu na místě. Rozmýšlela se jestli by stálo za to zkusit zavolat zpět. Co když to bylo něco důležitého?! Musím. Dodala si odvahy, a vytočila číslo. Chvíli se ozýval tón , který značil vyzvánění.
"Prosím Pitevna slonů!"
"Pardon to bude asi omyl….. Pardon Nashledanou." byla zmatená.
" Ne moment čekal jsem hovor - tedy někoho jiného, omlouvám se."
" Aha ne já jsem se jen chtěla zeptat, z tohoto čísla mi někdo před chvílí volal.V telefonu bylo na okamžik ticho zdálo se jako by tam nikdo nebyl, ale přece jen byl slyšet slabý dech, byl to mužský hlas, něco jí připomínal, někoho jí připomínal, najednou jako by se prolomily ledy a hlas na druhé straně se rozpovídal.
" Ach ano, to jsem volal já. Omlouvám se já se ještě nestihl představit. Zack Stoner."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Moravova Zuzka Moravova | E-mail | 5. května 2008 v 21:05 | Reagovat

Ahoj Luci, je to moc pekny. Nektery obraty me zaskolcily (jako posledni nozka ditete, nebo kapka slane tekutiny ^_^), ale ty ses tady spisovatelka. Me se rozhodne vic libi tvoje vlastni tvorba, nez HP veci. Ale to je muj nazor. Snad me jeste pozdravis ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.